Nějaký ten pátek právnické praxe už mám úspěšně za sebou, a tak si můžu dovolit konstatovat, že běhání po úřadech je občas strašná legrace, někdy otravná povinnost a tu a tam taky boj o život (a o nervy :D…). Historky z poslední kategorie zpravidla bývají nejvýživnější a hlavně nezapomenutelné a na mém osobním žebříčku v tomto směru zatím suverénně kraluje story z brněnského magistrátu…
Do tohoto pekelného podniku jsem byla vyslána s úkolem zachránit jakémusi klientovi řidičák odmazáním bodů a potřebovala jsem na to razítko od odboru dopravy. Když jsem slyšela, že půjdu na magistrát, hned jsem se zaradovala, protože od něj bydlím coby kamenem a ještě jsem se těšila, jak si stihnu skočit vedle do Billy na nákup a na oběd. Leč mise se ukázala poněkud složitější…Hned u dveří jsem se rozhodla, že zamířím na informace, protože jsem tu ještě nikdy nebyla a koneckonců od čeho tam ten člověk stojí, že…No to jsem si ovšem moc nepomohla. Týpek na informacích toho nevěděl o moc víc jak já, a preventivně mě poslal k okýnkům, kde se vydávají řidičáky. Rozhodla jsem se tedy jeho radu ignorovat a pustit se do pátrání odboru dopravy na vlastní pěst. Chvilky mého bezradného postávání u dveří využil jakýsi dědula, pravděpodobně vrátný (ale těžko říct; o funkcích zaměstnanců magistrátu už si myslím své 8-)…), aby ke mně přistoupil s hodnotnou informací, že si musím nechat vyjet papírek s pořadovým číslem. Tak jsem mu začala vysvětlovat, že já si pro řidičák opravdu nejdu. Vypadalo to, že dědula pochopil, co mi schází, a pravil, že mi ukáže cestu. Vyšel se mnou do chodby a vyslal mě po schodišti o dvě patra výš, kde prý najdu podatelnu. Má radost ale byla předčasná. Odbor, na který mě dědula poslal, totiž neměl s dopravou nic společného…jednalo se o odbor územního plánování a rozvoje 8-)…Uhm, nicméně alespoň tam byly poměrně ochotné slečny, které mě nasměrovaly tím správným směrem - dát se doprava, projít kolem záchodů, pak po schodišti ještě o patro výš…Cedule odkazující na odbor dopravy jsem míjela asi každé tři kroky, takže jejich podatelnu naštěstí nešlo přehlédnout, nicméně už jsem téhle mise měla plné zuby a nemohla jsem se dočkat, až mi na papíře konečně přistane to správné razítko. Na podatelně odboru dopravy mi nicméně opravdu došel dech…za dveřma dvě můry, které očividně neměly do čeho píchnout, mi na mou žádost opáčily, že ony tohleto nedělají, že s tím musím jinam, za nějakým panem XY, dveře dvěstěcosi a následovala dlouhá instruktáž, jak se na to klíčové místo dostat, u které jsem přestávala registrovat asi po dvou větách…kam že to mám jít ? Doprava, po schodišti o patro níž, projít do protější budovy, pak po schodišti o patro výš, projít okolo záchodů a dát se doleva…nebo to bylo jinak ??? Asi nemusím zdůrazňovat, že následovalo nejméně dvacetiminutové bloudění po chodbách brněnského magistrátu, který jsem v tu chvíli proklínala do horoucích pekel…Snažila jsem se zorientovat alespoň podle čísla dveří, jenže na magistrátě očividně číslují podle úplně jiných pravidel než všude jinde :D…zatoulala jsem se tak do zákoutí, kam se pravděpodobně obyčejný smrtelník jen tak nedostane, a nakonec jsem své vysněné dveře našla spíš náhodou či přičiněním nějaké vyšší síly :D…zaklepala jsem tedy na kancelář pana XY se svou žádostí a ten mě s úsměvem poslal o dveře dál, on se tím prý nezabývá. Byla jsem tak konsternovaná, že jsem se ani nevzmohla na odpověď. Kocourkov hadr !!! Ve vedlejších dveřích jsem skutečně získala potřebné razítko (euforie, kterou to ve mě vyvolalo, mi připomněla hru “Úředníci”, kterou jsme vždycky zbožňovali a hrávali s dětma na táboře v Jabloni :D…) a celá šťastná se pustila po nejbližším schodišti dolů, kde jsem ovšem narazila pouze na jakýsi únikový východ, ale žádné z dveří nebyly odemčené, takže jsem se musela pěkně vrátit po schodišti nahoru a mé bloudění pokračovalo :D - pusťte mě veeeeen ! Naštěstí netrvalo dlouho, protože jsem z okna zahlédla budovu své alma mater a to už jsem z magistrátu zdrhala terasou :D…
...