"…Na kávovou lžičku třikrát denně
lék užíval jsem umíněně,
láska však, zdá se,
je smrt v krásné masce…"
(Mezi řádky)

Dnešní den jsem z převážné části zasvětila uklízení. Vždycky když uklízím, narazím zpravidla na něco, co mě přenese v čase o několik let zpátky. A dnešek byl retro v mnoha směrech :-). Proto navrhuju vrátit se v čase zpět, někam do maturitního ročníku, kdy mi bylo čerstvých osmnáct, Václav Hrabě byl ještě neobjeven, ve skříni mi visel Freddie Mercury a mou velkou zálibou byly Seifertovy verše…

Ruce

Pět půlměsíčků bílých nehtů
líbal jsem zkroušený,
zatímco hvězdy plné smoly
rudými žhnuly plameny.

Svět padal s námi do propasti.
já neslyšel jsem hran,
poslední pil jsem kapky vína,
jež zbyly ještě v Kanaán.

Pět prstů ruky mé je lyra
tichá a nesmělá,
chviličku lyra, chvilku hřeben,
vlasy ti spadly do čela.

Do pěti  prstů pláčem spolu,
šeptáme zklamáni,
ale ten vesmír bílých nehtů
ještě ti svítí na dlani.

"…Vždy musíš něco ztratit
a něčeho se vzdát,
je líp se nenavrátit
a jenom vzpomínat…"

(Verše o růži)