“Naděje není prognostika.”

Dva měsíce se mi na nočním stolku válela spousta “důležitějších” knih, knih k diplomce, kterým jsem měla dát přednost. Ale znáte to :-)… Prosím, stručně mě svými častými odkazy na Dálkový výslech nalákalo přečíst si další rozhovor Karla Hvížďaly s Václavem Havlem. Tentokrát ten “první”, z 80. let, který u nás směl oficiálně vyjít až v roce 1990. Jestliže pro mě bylo Prosím, stručně zajímavé především z toho hlediska, že mi vyplnilo spoustu mezer o české politické scéně v 90. letech, Dálkový výslech mi nabídnul přesnější náhled na samotnou osobnost Václava Havla. Kniha se chronologicky dotýká nejdůležitějších etap Havlova života - Karel Hvížďala začíná dotazy na jeho dětství a vzpomínky na Ferdinanda Peroutku či J. L. Fischera, pokračuje přes Havlův první kontakt s divadlem a mapuje divadelní situaci konce 50. let. Od Havlova působení v divadle Na zábradlí se přesouvá k jeho divadelním hrám a inspiračním zdrojům, ale dotýká se také jeho působení coby člena redakční rady časopisu Tvář v druhé polovině 60. let. Havel vzpomíná na to, jak prožíval Pražské jaro i sovětskou okupaci, na okolnosti vzniku Charty 77 a léta strávená ve vězení. Více než fakta mě ale tentokrát na celé knize zaujaly filosofické pasáže s Havlovými názory na uspořádání světa, na to, jak každý z nás tvoří dějiny.Stále znova žasnu nad jejich nadčasovou platností i nad tím, že z Havlových vzpomínek nevyznívá žádná hořkost, které by se vzhledem k tomu, jak ho komunistický režim po celý život šikanoval, nikdo nemohl divit. Úplně nejvíc mě ale dostala odpověď na otázku, jak by Havel ohodnotil sám sebe jako člověka. Mísí se v ní změť protikladů a paradoxů, neustálých pochybností o sobě samém, která na mně osobně zapůsobila hrozně sympaticky - možná proto, že já sama jsem taky věčný “pochybovač” :-). Zajímavý rozhovor, který vznikal ještě v nesvobodě a pravděpodobně ani jeden z jeho tvůrců neměl tušení, že za nějakých dvacet let se sejdou u rozhovoru znovu - za zcela jiných okolností, ale hlavně v demokratické zemi… Až zas příště potkám v knihkupectví nevychovaný teenagery, pořádně jim vyčiním :D !!!

“Věřím, že to všechno - vesmír a život - není “samo sebou”, věřím, že nic nenávratně nemizí, a tím méně naše skutky, čímž si vysvětluji své přesvědčení, že má smysl o něco v životě usilovat, o něco víc, než jen o to, co se nějak viditelně vrací nebo vyplácí.”