Příběh, který úspěšně zfilmoval Roman Polanski, a který asi není potřeba příliš představovat. Málokdo však nejspíš ví, že tato literární předloha vznikla záhy po skončení války - talentovaný pianista židovského původu sepsal své válečné zážitky již v roce 1946. Kvůli polským stalinistům však byla jeho kniha brzy stažena z oběhu a znovu mohla vyjít teprve v 90. letech.
Překvapivé je, že Szpilman píše své vzpomínky poměrně střízlivým popisným jazykem, bez větších emocí - jako by se jeho vyprávění týkalo úplně jiného člověka. Myslím, že kdybych neviděla film, kniha by na mě nepůsobila tolik brutálně - tím, že jsem si však při jejím čtení vybavovala příslušné scény Polanského filmu, který byl mimochodem natočen velmi věrně, prožívala jsem celý děj mnohem intenzivněji. V knize na druhou stranu mnohem více vynikne, kolikrát Szpilman o vlásek unikl smrti. O to větším zázrakem je fakt, že celou tu hrůzu nakonec přežil.
Nepochybuju, že Pianistu jste všichni viděli. Patří k mým nejoblíbenějším filmům s tematikou druhé světové války - zejména proto, že Szpilmanův příběh má dobrý konec. Ze stejného důvodu můžu doporučit i knihu - já osobně ji četla už dvakrát a určitě bych si pro ni udělala i místo v knihovničce :-).

Ale připomnělo mi to, že Život s hvězdou byl taky psanej takovým věcným stylem a o to to bylo horší.