“Zavři oči
a bude to všechno jako na počátku světa…”
(Zavři oči)
To, co sem dnes hodlám napsat, bude bezpochyby jeden z mých největších blogových výlevů :D…a to proto, že ho věnuji našemu největšímu českému básníkovi. V poslední době už poezii moc nečtu, ale podlehla jsem melancholii pochmurného deštivého večera a vůbec dnů minulých a především náhlé vlně nostalgie, která se mě zmocnila, když jsem v krabici po včerejším stěhování našla dnes ráno obal básnické sbírky s příznačným názvem “Blues”…Má záliba v úryvcích je nyní konfrontována s opravdu složitou situací - jakou báseň, jaký verš vybrat, když jsou všechny tak dokonalé, když se ke všem váže nějaká souvislost a vzpomínka ? Těžko říct, co je v poezii Václava Hraběte tak silného, ale když ji čtu, cítím v sobě euforii, kterou ve mně zcela běžně vyvolává třeba hudba, ale u žádného jiného básníka mě ještě nepotkala v takové míře. Možná je to tím, že Hrabětova tvorba je právě hudbou silně inspirovaná a ovlivněná. V každé básni je něco, co mi mluví přímo z duše, a i témata, která Hrabě vybírá, jsou mi blízká. Velmi často se v jeho básních objevuje motiv noci a svítání, podzimu, jazzu a blues a pochopitelně motiv ze všech nejčastější a nejtypičtější - láska…
...